Proč je naším symbolem los?

Příhoda s losem

Mnoho lidí se ptá, proč je na každém obalu krmiva Annamaet zobrazen los a proč se naše receptura „z červeného masa“ jmenuje Manitok, tedy „drsný“ v jazyce Eskymáků Inupiat. Tady je tedy příběh Roba Downeyho:

„Jak je známo mám saňové psy, se kterými jsem strávil mnoho hodin tréninkem v centrální Aljašce. Jednoho dne jsem vybočil z hlavní trasy a stáčel spřežení obloukem nazpátek, když jsem vběhl do cesty losí mámě s mládětem. Nutno poznamenat, že losí samice jsou velmi starostlivé matky a na Aljašce představují pro mushery to největší nebezpečí (však dospělý los měří až 180 cm v kohoutku a váží až 600 kg).

Zabrzdil jsem, protože jsem se bál, že vběhne mezi mé psy a bude po nich dupat a kopat. Začal jsem mávat rukama a křičet v naději, že ji vyděsím. Jenže se mi ji podařilo jen pořádně naštvat. Úplně ignorovala psy a vyrazila směrem ke mně, naježená, s rozšířenými nozdrami. První, co mě napadlo, bylo dostat psy pryč, takže jsem seskočil ze saní a vydal psům pokyn k cestě domů. Byli víc než nadšení a vyrazili směrem k našemu srubu. Sám jsem se chtěl dostat k nejbližší bříze a vylézt do bezpečí, ale sníh byl příliš hluboký a losice mě dostihla na půli cesty, srazila na zem a začala po mě dupat. A to je to poslední, co si pamatuji, zkopala mě do bezvědomí a nechala mě tam umírat.

Byl jsem v bezvědomí asi 30 min, což je speciálně při nízké teplotě dost nebezpečné. Hluboký sníh mi ale vlastně pomohl, jednak jsem do něj zapadl, když po mě losice šlapala a potom chránil mé tělo před mrazem -10°C. Když jsem přišel k sobě, byl jsem podchlazený, měl zlomená žebra, potrhané hrudní chrupavky, zlomený loket a byl jsem vážně otřesený. 

Jakmile mi to začalo trochu myslet, uvědomil jsem si, v jakém jsem nebezpečí. Moje jediná cesta zpět, mé spřežení, bylo pryč – podepsal jsem si vlastní rozsudek smrti! Myslel jsem na svou rodinu, která byla přes 6 500 km daleko. Chtěl jsem se dostat zpátky na hlavní trasu, kde by mohl mé tělo najít nějaký zálesák, řidič skútru nebo dokonce přítel musher. Klopýtal jsem na hlavní cestu asi 300 m a nemohl jsem věřit vlastním očím – stálo tam moje spřežení. Sněžná kotva spadla ze saní a zastavila psy. (Sněžná kotva je podobná kotvě na lodi a slouží jako nouzová brzda k zastavení, obvykle na krátkou dobu.)  

Dokázal jsem se dostat do saní a přečkat cestu ke srubu. Ještě jsem došel dovnitř a zavolal příteli, že mě podupal los, a to je poslední věc, kterou si pamatuji. Když jsem se po operaci a měsících rehabilitace uzdravil, začali mi přátelé říkat „Pan Drsný“. O několik let později, když jsme vymýšleli jméno pro novou recepturu z řady Grain Free, narazili jsme na slovo Manitok. Zalíbilo se nám jako připomínka mé „losí příhody“ (i mé přezdívky).“