24. února 2016

Femundlopet 2016 - 600 km konečně dokončeno!

„Vjezd do cílové rovinky, blížící se světla. Tak to je ten vytoužený cíl? Vjíždím do osvětleného koridoru. Vypínám hodinky, chystám se formálně dořešit přejímku psů veterináři a co nejdříve odjet k autu, aby si psi konečně mohli lehnout na slámu. Ale co to? Stojím ve světle reflektorů a hudba znějící na pozadí najednou nabrala na síle ve svých molových akordech. Ta hudba mi prostoupila celým utrmáceným tělem a to povolilo, začala jsem usedavě plakat. Byl to pláč jdoucí celým tělem, uvolňující. Konečně je konec, konečně jsme to dokázali, ano, ujeli jsme s pejsky těch začarovaných 600 km a teď jsme v cíli!“

Takto Jana popsala své pocity v cíli letošního závodu Femundlopet. K tomuto okamžiku ale vedla cesta delší, než si původně představovala.

První pokus o zdolání Femundlopetu Jana podstoupila už v roce 2011. Psi měla starší, zkušené, ledacos už měli za sebou. Společně zvládli 500 km i 1000 km ve Finnmarku a možná i díky tomu Jana tento, jen 600 km dlouhý závod v Røros trochu podcenila. Vybraní pomocníci nepomáhali a mnoho dalších drobných komplikací nakonec Janu donutilo závod na 420. km ukončit. Na další pokus o rok později byl ale její tehdejší psí tým moc starý. Začala si tedy pomalu budovat (vychovávat a trénovat) nové závodníky, se kterými v loňském roce vyrazila na start závodu podruhé. O potížích, které provázeli její účast v loňském roce, si můžete přečíst ve starších článcích. Chybami se však člověk i psi učí, a tak si i přes celkový neúspěch všichni odvezli domů ze švédsko-norského pobytu spoustu potřebných zkušeností.     

Krátkou reportáž z letošní přípravy, jejíž součástí byla i úspěšná účast v závodu Vildmarkracet, nejdete v předchozím článku. Teď si společně s Janou shrneme průběh letošního, konečně úspěšně dokončeného, závodu Femundlopet 2016.

Úvod necháváme ještě jednou na Janě: „Konečně je tu start. Cítím sílu a odhodlání, že to letos klapne. Mám skvělé psy, super krmení pro psy, skvělou výbavu, mám skvělé lidi kolem sebe, kteří mi přejí úspěch. To bude dobré!

Už nás navádí na start a je tu to vytoužené 3-2-1-GOOOOO! Letíme uličkou obklopenou mávajícími lidmi a já mávám a mávám a užívám si tu chvilku slávy a euforie. Jedu na nových saních od Františka a saně letí jako vítr. Mávám, mávám a najednou slyším takový zvláštní plastový zvuk -cak-, jen chvíli přemýšlím, co to je, a zase mávám a mávám. Na kopečku přijíždíme do zatáčky, která pak jde dolů pod kopec. Jsou tu pomocníci s páskou a tlačí psy do vnější stopy, abych nenajela na mantinel sněhu, který musíme objet. Nechávám saně vyjet do zatáčky a v ten moment zjišťuji, co to bylo za plastový zvuk před chvílí…, zvedla se mi brzdící dečka a teď pod nohami není nic, čím bych mohla přibrzdit 12 rozjetých psů. Podvědomě jsem jen dala větší sílu do dlaní a prstů, přikrčila se a očekávala náraz o mantinel sněhu z druhé strany. Taky že ano, bum a už ležím na zemi a psi mne táhnou za sebou. Pěkný start, jen co je pravda! Místo toho, abych byla nějaká nešťastná, tak se tomu směji, díky pomoci diváků a Romana opět naskakuji na saně a pelášíme dál. Jsem jediným musherem z ciziny, kterého norská televize dala do sestřihu. Aspoň k něčemu to bylo dobré!“

První etapa do Tufsingdalen je dlouhá 75 km. V koloně spřežení jedou přes jezero Femund, v pohodě dojíždějí na první checkpoint a po 4 hodinách odpočinku vyráží Jana i všech 12 psů na další etapu. Druhý úsek, do Drevsjø, je dlouhý pouhých 60 km, ale jede se sedlem hor. Když se nepovede počasí, může to tam být i pěkně drsné. V otevřených pláních fučí vichr, ale dokud to psy neodfukuje z trati, považuje se to za normální, „pohodové“ počasí. V Drevsjø se Jana loučí s první kulhající, Maruškou a dál pokračuje s 11 psy. Do Søvollen je čeká 68 km. Počasí ideální, trať tvrdá a bez problémů se frčí dál. V Søvollenu jsou ještě za světla. U vjezdu stojí množství diváků a tleskají, je tady dost frmol a hodně týmů, to Jana ani nečekala. Překvapivě nejsou samotní na konci závodního pole, proto Jana sobě i psům ordinuje pauzu 8 hodin, na cestu se vydávají až o půlnoci. Na další stanoviště v Orkelbogen je čeká dlouhých 107 km. Nakonec ale ta štreka na 4. checkpoint nebyla tak strašná, jen je nutné vyřadit dalšího z mladších psů. Přestávku tady však Jana nechce příliš natahovat, těší se na větší pohodlí na další kontrole v Grimsbu, po necelých 5 hodinách tedy znovu vyrážejí na trať, už jen s deseti psy. Hned na začátku je čeká záludný přejezd přes řeku, zatím zamrzlou, ale s vodou přelitou přes led. Psům se v té zimě do vody moc nechce, nakonec to ale úspěšně přehopsají a Jana dokonce i suchou nohou. Tady ovšem trať dělá kolečko a tento přejezd musí zvládnout ještě jednou na zpáteční cestě. Nezbývá tedy než doufat, že led vydrží. Teď je ale čeká stoupání do kopců, přejezd horského hřebene, vítr…a před Grimsbu ještě noční „vyhlídkový okruh“ po místních lyžařských tratích. Konečně jsou před desátou večer na místě, doběhlo 9 psů, Arnhild se vezla asi 30km v saních, už toho je na ní moc. Takže rychle obstarat psy, najíst a spát (když už je tu postel, musí se využít :-)). Před další cestou je čeká veterinární kontrola, která vyřadí dalšího psa kvůli bolavé tlapce. Jana tedy dál pokračuje s 8 psy a už jsou jediným týmem sibiřských husky, který je ještě v závodě. Trať se obrací a vede je stejnou cestou zpět na checkpoint Orkelbogen, tentokrát si ale za denního světla užívají výhledy a nádherné počasí. Ani se nechce věřit, že během noci řádila v horách vichřice a týmy, které tam zastihla, museli bivakovat. Na počasí má Jana sice kliku, ale z pokračování závodu je třeba po dohodě s veterináři vyřadit další dva psy (Falca a Kamilu). Dál se tedy pojede jen se šesti, což je také minimum, kolik jich musí dojet do cíle. Do cíle zbývá ještě 142 km, po 5 hodinách odpočinku tedy vyrážejí směrem k poslední zastávce, Tolga je vzdálená 75km a čeká tu na ně povinná 8hodinová pauza. Pokračuje už jen 6 statečných: Gábinka a Kessy, Gréta a Klára, BJ a Normen. Únava je znát na všech, dlouhý kopec před Tolgou lezou rychlostí 4 km za hodinu, zastavit ale nemůžou, pejsci by se hned zahrabali a šli chrnět. Na vršku je ale líp, psi rozeběhli a Jana vydýchala a sjíždějí. U vjezdu do Tolgy čeká na Janu překvapení - plápolá tu česká vlajka. Jsou dvě hodiny ráno a na Janu čekají Roman (kolega musher, účastník trasy na 400 km) s Pavlem (kamarád fotograf), je strašně ráda, že je vidí a teď už věří, že to zvládnou a do cíle dojedou. I veterinární závěr je dobrý, všichni prošli! Psi si teď pořádně odpočinou a Jana poslouchá vyprávění Romana. Účastnil se tu závodu na 400 km a už má za sebou ten úsek trasy, který na ni ještě čeká. A je to tady, Jana vyráží na poslední část letošního Femundlopetu, posledních 68 km do Røros. Je kolem poledne, svítí slunce a je nádherně. Je to jejich slavnostní jízda. Cíl je za třemi kopci, už nadosah….poslední kopec, posledních 20 km, z toho 10 km do kopce...BJ začal kulhat, na kopec musí vydržet, pak už se do cíle poveze. …A konečně je tu vytoužený cíl!

Závěr: Jana je nyní jediným českým musherem, který dokončil 3 nejtěžší long-distancové závody v Evropě s týmem sibiřských husky:

2008 - Finnmarkslopet 500km

2009 - Finnmarkslopet 1000km

2016 -  Femundlopet 600km

Tímto splnila kvalifikační závody pro účast na Aljašském Iditarodu, což je její „závod snů“.

Dosud ho absolvovali jen tři evropští musheři závodící se sibiřkými husky (Kastner Gronas- SWE, Pierre- Antoine Heritier- SUI a Isabel Travadon- FRA).

K tomu se dá dodat jen Jany heslo: „Je dobré mít velké cíle, ale ještě hezčí je cesta k nim, protože o něco bojujete a o něco se snažíte!“

https://vimeo.com/154752324