3. března 2015

Femundlopet 2015 – zrušeno

Je 6. února 2015 a Jana se konečně dočkala, stojí na startu svého snu i výzvy. Po dlouhých přípravách je konečně ve startovacím koridoru, sleduje davy lidí i známý kostelíček nad městem. Na tohle se připravovala 4 roky… Vše má doladěné - nachystané zásoby na check pointy, nové saně, skvělé krmení pro psy, výbavu i oblečení… Všichni, Jana i pejsci, mají natrénováno, ale i odpočinuto a už se nemůžou dočkat, až vyrazí. Doma je spousta fanoušků, kteří na dálku fandí a drží palce. Dokonce i počasí je dnes dokonalé – slunce září, obloha modrá, větvička se ani nehne (jen na „haskouny“ je v +5 °C moc teplo, obzvlášť po švédských teplotách kolem -20 °C). 
Dokonalý klid před bouří… která se dle předpovědi blíží!

3…2…1 GO!

A už vyrážejí uličkou uprostřed města. Jana mává divákům a plácá do jejich nastavených dlaní.  Projíždí haldami na okraji města a už jsou venku z civilizace. Jen bílá, zlatavá pláň, do které pere slunce jako v březnu. A není kam spěchat. Jana už má dost zkušeností, aby věděla, že opravdu není kam spěchat. 600 km je celkem dálka a není třeba rvát rekordy cestou na první stanoviště. Je rozhodnutá jet stabilně a svým tempem. Musí také myslet na různé zdravotní potíže pejsků z tréninku a doufat, že se nevrátí zpět. Všech 12 psů, se kterými cestovala v prosinci na severskou přípravu, se také účastní závodu. Nemohou si dovolit luxus výběru těch nejlepších, jako někteří soupeři (a kamarádi).

Na první check point dojíždějí v naprosté pohodě. Jen boty má Jana plné vody z přejezdu jezera Femund. Ta obleva je peklo! Psi jsou v pořádku, jen Danny není moc veselý. Je mnohem starší než všichni ostatní a nemá chuť držet tempo s omladinou. Při veterinární kontrole ho Jana nechá vyřadit, diagnóza: No Happy dog! Dál budou pokračovat jen mladí. 4 hodiny a 21 minut povinného odpočinku a jede se dál. Čeká je teď 65 km přes hory a jezera do Drevsjo. Už je noc, ale počasí se stále drží a obloha je jasná. Jen trať není nic moc. Na rozdíl od uježděných cest ve Švédku se tady potýkají s měkkým hlubším sněhem (skútr před závodem trať projel, ale v tomhle počasí to prostě nestačí). Psi se boří a propadají a nejsou z toho nijak zvlášť nadšení. Začíná se bohužel znovu ukazovat kulhání u těch, kteří měli problém v posledních 3 týdnech. Ale při malých zastávkách po 2 hodinách všichni pěkně jedí a nálada v týmu je dobrá. A Jana musí plánovat, co dál – na příštím check pointu nechá kulhající a pokračovat budou jen „zdravé nožky“ osmi psů, což zase není tak špatné. (Mladým psům s první pořádnou závodní sezonou není dobré závodění zošklivit hned na začátku). Do Drevsjo dorazí po čtvrté hodině ranní a nejdříve se musí postarat o pejsky – sláma, oblečky, deky, jídlo, … pak je chvíli čas na vlastní odpočinek. Ráno v sedm je vše pokryté sněhem a fičí vítr, hlášená bouře se opravdu blíží. Jana se chystá k odjezdu, jen ještě musí dořešit veterinární kontrolu a vyřazení kulhajících. Jenže nově má potíže i lídr Gábina a je veterinářem hned nekompromisně vyřazena. A to už je průšvih, další cesta jen se sedmi psy a bez lídra... a přicházející vánice… to je konec! Vše se Janě hroutí! Před očima má satelitní záběr obrovského kruhu nad středním Norskem i vzpomínky na tréninky v hlubokém sněhu, které většinou končily fiaskem. Ne, je to jasné, do toho nejdou!

„Je mi líto, že jsem všechny zklamala! Ale já je do toho prostě hnát nemůžu… Teď se to nepovedlo, ale příště budou starší, se zkušenostmi z letošního roku …a vše bude lepší.“

Závod Jana ukončila, ale hned musela řešit, jak psy odstěhovat do bezpečí a klidu. Nejdříve malým autem do Roros pro velké auto a vlek na převoz psů, což v té vířící bílé tmě a poryvech větru nebyla žádná sranda (140km jeli téměř 4 hodiny).  

Celou noc zuřil vichr a pro účastníky na trase se závod změnil na boj o život s přírodou a počasím. A nad ránem byl letošní závod z bezpečnostních důvodů ukončen.

To, že se Jana rozhodla nepokračovat dál, se ukázalo jako velice dobré rozhodnutí. Sice určitě hodně bolelo, ale mohlo to bolet daleko více, Janu i její psy.

V Norsku mají pravidla pro život v přírodě, kterým je dobré naslouchat:
Nikdy se nemusíš cítit provinile, když se otočíš a půjdeš zpět.
Je dobré včas poznat, kdy se ještě můžeš otočit zpět!

„Není všem dnům konec. Příště to bude do třetice a my ten začarovaný závod pokoříme!“


Zprávy z trati a tisku:

Jablonecký  deník:
…Jana Henychová se vrací se z nejnáročnějšího závodu na starém kontinentě. Vichřice jej zastavila. Chtěla přejet 600 kilometrů v závodech Femundloppet se svou smečkou. Pokračovat v závodě se spřežením by ale v tom počasí, co zavládlo, naprosté šílenství. Vítr se hnal nad pláněmi téměř devadesátikilometrovou rychlostí. Jana poslala záběr z mostu, kde byl digitální panel a na něm údaj: 24 m/s. To je podle Beaufortovy stupnice síly větru vichřice (st.9), jež strhává komíny a tašky ze střech. Sněhová bouře Ole udělala rychlý konec všem představám a přáním.
…
Fotograf Pavel Slezák, byl přímo v místě konání závodu (text z facebooku):

Cesta na sever ... Sen o tom podívat se a velké musherské závody se mi splnil. Bohužel jen částečně ... Sněhová bouře Ole udělala rychlý konec všem představám a přáním. Vichřice to byla opravdu obrovská. Byli jsme v těch nejhorších chvílích na CP1 Femundloppet 400 v Tulfingsdalen s Habasem. Většina musheru na CP celkem bez problémů dorazila, postarali se psy a čekalo se na další odjezd. Ten byl postupně odkládán a posouván. Když později v noci pořadatele dovolili odvést psy z stake-outu do přívěsů, začalo to vypadat špatně. Na trati bohužel zůstalo několik juniorů, kteří již jeli poslední etapu do Roros, přes hory a proti větru a jedna závodnice F400. Organizátoři s pomocí policie je hledali a postupně našli. Všichni to zvládli dokonale. Ti, kteří již nemohli dál, zabivakovali, postarali se o psy a přečkali do rána. Podobně i účastníci hlavního závodu F600, ale to jsou již zkušení borci, kteří jsou zvyklý i na horší podmínky. Největší strach měli všichni o ty juniory. Byli to většinou patnactileté holky, ale musherky ze severu to zvládly. Klučinu, který bivakoval v kopcích nejdéle v cíli, oslavovali skoro jako vítěze. A tak jediným, kdo dosáhl cíle, byla patnáctiletá Ella Kjøsnes, která bouří projela ještě před předčasným ukončením závodu. Na závěr měla tu čest zhasnout kahan, ve kterém hoří oheň po celou dobu trvání závodu a zhasíná ho na závěr vítěz závodu…

… Ráno se vítr trochu utišil, ale hlavní problém byl v tom, že trať závodu prostě pod sněhem zmizela. Zmizelo značení, cesty byly zaváté metrovými závějemi, které nešlo projet ani na skútru. První musheři, kteří by znovu vyrazili na trať, by museli prorážet cestu v opravdu hlubokém sněhu. Nová příprava trasy by byla asi opravdu zdlouhavá a tak nakonec organizátoři na doporučení policie závod zrušili. Bylo to smutné, zklamání pro všechny. Příprava závodníků, psů, obrovské náklady, spousty práce organizátorů. Bylo úžasné sledovat, jak vše funguje, na startu, na stake-outu. To mají již opravdu vychytané dokonale. Diváci, atmosféra, úžasné, ale jediné, co se nedá naplánovat, je počasí a to bylo tentokrát proti.
Děkuji moc Janě, Romanovi a všem okolo za pomoc a možnost podívat se na tuto oslavu mushingu a třeba někdy udělám i tu vysněnou fotku se slzičkama štěstí v cíli....

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•