31. března 2017

Na severu Norska nás ještě něco čeká

Říká česká musherka Jana Henychová. S odvážnou ženou jsme si povídali o lásce k sibiřským huskám, plánech do budoucna a hlavně o náročném závodě psích spřežení Finnmarksløpet v Norsku, odkud se před několika dny vrátila. Jsme hrdí na to, že právě ona spojila svou osobnost se značkou Annamaet a svěřila výživu těch, kteří jsou jejímu srdci drazí, z části do našich rukou. 

Jak nyní Vy a Vaši psi, kteří s vámi podnikli velké dobrodružství za polárním kruhem, trávíte své dny? Odpočíváte?

Jsme zpět doma a musím čelit realitě všedních dnů. Tříměsíční výlet je dost organizačně náročný a teď musím vše nahodit do starých kolejí. Spěchala jsem domů i z důvodu, že na mě čekaly holky z našeho Annamaet Husky Teamu a zahájily jsme společně letošní canicrossovou sezónu. Je to zvláštní pocit – minulý týden jsem ještě se psy jezdila v péřové bundě a o pár dní později jsem stála na zelené louce v běžeckém dresu.

Jak s mírným odstupem hodnotíte účast na závodu Finnmarksløpet?

Finnmarksløpet je největší závod v Norsku a na 1000 km musíte mít splněný nominační závod delší než 500 km v posledních třech letech. Jenom to, že se dokážete postavit na start tohoto závodu se čtrnácti natrénovanými psy, je obrovská prestiž a pocta. Nesmírně si vážím toho, že jsem tam mohla stát, a ještě ke všemu s týmem siberianů. Závodíme proti norským alaskánům a vždy dostaneme na frak, ale o to tady opravdu nejde.

Co jste se účastí na tomto náročném podniku naučila nebo dozvěděla o sobě a svých psech?

Během závodu jsem si uvědomila, že jsme schopni jej dokončit jen za ideálních podmínek, stejně jako v roce 2009. Potřebujeme, aby teplota byla tak -10 až -20 °C, a aby moc nefoukalo. Možná řeknete, že jsme salónní jezdci. To možná ano, ale já se sama se psy nikdy do vichřice hnát nebudu. Tady vím, že mě budou po 24 hodinách hledat. Když budu někde sama, tak mě nikdo hledat nebude. A doma v Jizerkách jízdu ve větru nenatrénuji. Když fičí, tak sedíme doma, protože v lese padají stromy a létají střechy. Je to těžké!

Udělala byste něco jinak, kdybyste před závodem věděla to, co víte po něm?

Vím, že je potřeba mít naběhané kilometry, ale je důležité i trénovat odpočinek. Při závodu dostanete od psů jen to, co jste dělali během přípravy. Já se psy jezdila 5 dní v týdnu, ale vždy ve stejném rytmu. Ráno vstát, napojit, nechat psy poběhat ve výběhu, příprava, kolem deváté hodiny start tréninku, 8 hodin na trati, po dojezdu večeře a po 4 hodinách odpočinku volná zábava pro psy a regenerace a pak šup spát. Zní to pohodově, ale je zápřah od šesti hodin ráno až do deseti večer. Den tak uteče jako voda a máte toho plné kecky. Vím, že příští rok budu muset ustoupit ještě víc ze svého komfortu a po 4 hodinách odpočinku vyrazit na další běh o délce 6 hodin a tak dále. Také musíme potrénovat i přesně odměřený příjem potravy, abychom to vše měli zautomatizované.

Jako jeden ze dvou závodníků na celém startovním poli jste jela se psy plemene sibiřský husky proti norským alaskánům šlechtěným na výdrž a výkon. To je obdivuhodné. Předpokládám, že neuvažujete o změně psího týmu. Že husky jsou Vaše srdcová záležitost. Je to tak?

Sibiřští husky jsou moje srdeční záležitost. Kdysi před léty jsem byla na přednášce Líby Pečené a ta tam pro mě pronesla naprosto zásadní větu: „Člověk by si měl vybrat psa, který je blízký jeho srdci.“ Já si vybrala tyhle psy a nelituji toho. A hlavně – je to moje rodina. Pra pra pra babička Heidinka už nás jistě z dálky sleduje, jak se těm jejím „děckám“ daří a jak společně bojujeme. Většina mých psů se mi narodila v rukách a bohužel i v mých rukách umírá, ale vždy vědí, že jsou součástí našeho týmu!

Může být Váš vřelý vztah ke psům, láska k nim a empatie hendikepem vůči řekněme drsnějším musherům?

Myslím, že ne. Byla jsem letos překvapena přístupem veterinářů ke psům i k musherům a musím říci, že je zde vidět obrovský pokrok. Všichni veterináři jsou skutečně kvalifikovaní a své práci rozumí. Je jich mnohem více a tím pádem všechny psy důkladně kontrolují. Kontrolují míru podkožního tuku a například je zakázané pokračovat v běhu se psem, který kulhá. To v praxi znamená, že když vyjedete z odpočinkového depa, tak tam stojí veterinář a pokud vidí, že některý pes kulhá, tak vás zastaví a psa vám odebere z týmu. Do cíle můžete dojet minimálně se šesti psy. Letos byly hodně náročné podmínky. Díky tomu, že bylo teplo, tak se sníh bořil a tím pádem mělo více psů problémy se zápěstím předních nohou. Proto jich hodně v běhu nepokračovalo a mnoho závodníků muselo předčasně ukončit svůj závod. Problém byl s teplem všeobecně, protože psům se nechce tolik jíst jako v mrazu a tak docházelo k většímu úbytku váhy. Dobře nasvalený a dobře živený pes je ohodnocen číslem 5, pokud se pes dostane na kvalifikaci 3, tak už je důkladně sledován a pokud jde na 2, tak je vyřazen ze závodu. Díky těmto regulím jednoduše nikdo nikam nepojede, pokud nebudou psi v pořádku a je úplně jedno, jaké má musher ambice. Díky empatii se psy můžete vše vidět sami a snažit se tomu předcházet. Nebo mít soudnost a nehnat to až na hranu. Letos startovalo 44 závodníků a 20 závod nedokončilo.

Jakým způsobem si získáváte respekt psů? Může se stát, že byste měla strach, že tak velká smečka převezme opratě?

Z toho obavu nemám. Myslím, že jsem respektovaný vůdce smečky a psi vědí, že to tak je. Respekt si musím u psů budovat od jejich útlého věku. Oni vědí, že jim poskytuji bezpečí, domov, jídlo, lásku a zábavu. Pokud chci, aby byli v klidu, tak musím být i já klidná a nesmím na ně přenášet žádné afekty. Když se mi pak něco nelíbí, tak se dokážu výrazně projevit a to mi jdou chlupáči raději z cesty. Myslím, že se psí smečkou umím dobře zacházet. Umím zacházet i se smečkou dětí. Všeobecně asi budu mít problém jen v komunikaci s jinými lidmi, ale na to jsem už rezignovala. Tomu, kdo mě bere takovou, jaká jsem, mohu být přínosem a kdo má se mnou problém, tak ať si najde někoho jiného.

Jak to myslíte? Máte problémy v komunikaci s lidmi? Není to tím, že jste přímá a upřímná?

Asi máte pravdu. U psů nemám moc času řešit, co si o tom myslí a jsem direktivní. U lidí asi jednám podobně. Myslím rychle, jednám rychle.

Jak hodnotíte krmivo Annamaet? Přispělo k dobré kondici Vaší čtyřnohé rodiny?

Annamaet je skvělé krmivo a psi jej milují. Někteří psi v závodním týmu už na tomto krmivu vyrostli od štěněcího věku a je na nich vidět vitalita, krásný kožich a chuť k životu. V zimě hodně krmím masem, ale granule Annamaet jsou vždy hlavní složkou stravy, je to základ, na kterém stavím dál. Pro mne je spojení s krmivem Annamaet také spojením s lidmi, kteří za ním stojí, kterých si velmi vážím a vím, že do něj dávají to nejlepší ze svých znalostí a dovedností. Značka Annamaet je pro mne další srdeční záležitost!

Mushing není právě český tradiční sport. Řekla byste nám ve stručnosti, jak jste se k němu dostala? A co vám dal a vzal?

Už jako dítě mě lákaly knížky Jacka Londona. Severní krajiny mne vždy přitahovaly a zamilovala jsem se do psů husky. To vše je jen krůček od toho propadnout zálibě jménem mushing. Zjistila jsem, že se svými psy jsem šťastná a pokaždé, když s nimi vyjedu na trénink, tak z toho mám radost. Jeden čas jsem se pokoušela žít tak, jak se má, ale nějak mi to nedělá dobře.

A co mi dal? Dal mi volnost a radost ze života. A vzal? To vlastně ani nevím, protože mi nic nechybí.

Takže v rodině žádné horalství a chovatelství nemáte? Prostě jste si tuto „profesi“ vysnila?

U nás v rodině nikdo horal nebyl, ale děda měl tuhý kořínek. Asi ho budu mít po něm.

Zbývá Vám čas i na jiné aktivity a koníčky nebo je Váš život plně zasvěcen mushingu a psům?

Těch aktivit kolem psů je tolik, že si někdy připadám jako multifunkční žena. Musím zvládat všechny práce kolem domu a zahrady, focení a udržování webové stránky a FB profilů, propagaci projektů, komunikaci se zájemci o husky školu. To vše zabere vedle práce kolem psů všechen čas.

Jak trávíte jaro a léto?

Jaro a léto jsou pro mne ve znamení dětí. Celé jaro proudí do Jizerských hor školy v přírodě a já s mými psy pro ně v Horním Maxově představuji zajímavou atrakci. Mám pro děti připravené povídání o zážitcích ze závodů, o tréninku a o psech vůbec a ony si mohou vše prohlédnout a pomazlit se se psy. Léto to jsou pro mne tábory pro děti. Tábory jsou opět spojeny se psy, s výtvarnými projekty, sportovními aktivitami a prostě vším, co k létu a dětským prázdninám patří. Už řadu let mám všechna místa celé léto zaplněná a děti se mi stále vrací. Je příjemné vědět, že vychovávám novou generaci psích milovníků. Pro mne je důležité dětem vysvětlovat, že o svého psa se musí postarat po celý jeho život, a že mít psa je hlavně zodpovědnost a každodenní práce.

Jednou jste řekla, že Vám jsou „Jizerky“ pro trénování malé. Neuvažujete někdy, že byste se přestěhovala do krajin, kde jsou ideální podmínky pro mushing?

Jizerky jsou sice malé, ale stále to je můj domov. Domovem mi je i Česká republika. Čím déle jsem v zahraničí, o to více si uvědomuji svoji sounáležitost s domovinou. Nic na světě vám neudělá takovou radost, jako si poklábosit v rodné řeči. V cizině budete vždy cizincem. Pro mne jsou nesmírně důležití lidé, kteří jsou na mě a na mé psy pyšní, protože jsme jejich. Cestování a poznávání kultur jiných národů mi zase dává možnost někdy vidět naši malost a naše pokrytecké čecháčkovství, ale to je něco, co nová mladá generace nezná a bude brzy zapomenuto.

A obligátní otázka na závěr: jaké jsou Vaše musherské plány do budoucna?

Mé plány do budoucna jsou naprosto jasné. Letošní zima ve Švédsku byla naprosto úžasná a budu dělat maximum, abychom si ji se psy mohli zopakovat. Jsem zvyklá dokončit, co začnu, a tak mám v plánu dojet i Finnmarksløpet 1000 km. Psi i já budeme opět zkušenější a trať máme vlastně od letoška projetou. Příští rok to může být už jedině lepší!

Samozřejmě velký plán s Aljaškou se posouvá. Není kam spěchat! Jistě má vše nějaký důvod a něco mi říká, že na severu Norska nás ještě něco čeká, než půjdeme dál.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•